Puťák Krkonoše

Po táboře v Mařenicích se někteří členové z Výrů vydávají na dlouhou cestu skrze Krkonoše.
Naše první zastávka byla v Harrachově, kde jsme navštívili místní muzeum skla a také pivovar. Poté jsme se vydali zdolat Harrachovský skokanský můstek. Na jeho vrcholku jsme se schovali před dlouhým a silným deštěm. Po vytrvalém dešti jsme se vydali opět na cestu. Po návratu zpět do kempu jsme společně poseděli u ohně, opekli si buřta a šli nabrat síly na další den.
Druhý den jsme se museli posunout dál a to do Špindlerova Mlýna, kde jsme byli nejdéle. Ze Špindlerova Mlýna jsme podnikali spoustu výprav. Některým z nás už nohy moc nesloužily, ale přesto jsme šli usilovně dál. Naše cesty byly vždy směrem na nejvyšší vrcholy. Abychom nevynechali ten nejvyšší, zdolali jsme i Sněžku a to hned 3x! Je pravda, že některým to nestačilo a vydali se na ní po čtvrté. Při první výstupu se nám dokonce povedlo vyšplhat s melounem, o který jsme se rozdělili i s ostatními, kteří se na Sněžku vydali.
Po několikadenních výpravách jsem se vydali do kempu v Peci pod Sněžkou, kde bylo pro nás nejlepší místo posezení u ,,Krakonoše“. Seděli jsme tu každý večer a sdělovali si své zážitky.
Poslední den nás čekalo zdolat už jen Černou horu. Unavenější půlka se na ni s úsměvem vydala a ta méně unavenější šla na dlouhou výpravu přes 50 km.
Všichni jsme putovní tábor statečně zvládli a při cestě auty domu jsme před sebou viděli už jen naklepané polštáře v posteli.

Více fotografií >ZDE<

Tábor Holubinky

V pátek 1. července 2016 pionýrská skupina Výří společně s některými rodiči odjíždí do tábora v Mařenicích, kde se chystají postavit a opravit tábor. Vše se musí dát do pořádku. Stany, hlavní budova, ale i shrabat seno a uklidit nepořádek. To vše jsme museli společně zvládnout, abychom tu přežili společných čtrnáct dní v kouzelném městečku HOLUBINKY.

Už v sobotu do městečka přijíždějí první občané, kteří ještě úplně netuší, co je tu za těch čtrnáct dní čeká. Mezitím, co děti přijíždějí, rodiče se loučí a odjíždějí si odpočinout do svých domovů.
Když do městečka dorazil již poslední očekávaný občan, sešli jsme se na zasedacím místě Jidášovo ucho. Je to místo, kde se svolává ke každé důležité události a tato událost důležitá byla už jen proto, že šlo o uvítání do městečka. Před davem dětí, kteří jsou již oblečeny do houbařských sezónních obleků stojí rada města. Nejdůležitější pan starosta Mechomír Pravák, zástupce starosty Červomil Nejedlý, místní kronikářka Kloboučnice Klouzková, vetešník Václavka Žampus, ale také i místní muzikant Čirůvek zvučný, kuchař Hřib Maggi a další důležití členové rady města. Po seznámení se všemi občany přišel na řadu příběh, který se týká samotného městečka Holubinky a celé houbařské sezóny. Občané byli seznámeni s pravidly a s děním v Holubinkách.
Po dlouhém zasedání nezbylo nic jiného, než se dát do práce. Na řadě bylo spoustu věcí, jako například obarvení hábitů, rozdělení do rodiny a výstavba zahrádek pro nasbírané houby. Po náročné práci jsme se sešli v rodinách Ewengovi, Liebenschnitzelfachmarktovi, Barbuchovi a Puovi. Tyto rodiny takto společně žily po celou dobu našeho tábora. Sbírání hub nebylo vůbec jednoduché. Mnohdy se rodiny museli usilovně domlouvat, řešit a přemýšlet, až se jim z hlavy kouřilo. Naučili se ale společně pracovat, pomáhat si a spolupracovat. Někdy to šlo lépe, někdy méně lépe, ale přesto vždy úspěšně! Mezi nejlepší hry můžeme zařadit například sběr červů a jejich následná příprava pro chutný recept, stavba pařeniště, sušička, ale také i kasíno, když nám počasí nepřálo.
Rodiny mezi sebou soupeřili a v zahrádkách se objevovaly nové a nové houby. Každý, kdo houbu objevil, musel ji zapsat do velkého houbařského atlasu. Nálezce si houbu mohl dokonce pojmenovat.
Jsme rádi, že nám naši rodinní kašpárci, které jsme každé ráno věsili k erbu, nosili štěstí. Bez nich by nám asi štěstí nepřálo a houby by nerostly.
Po dlouhých radostných dnech nás čekal konec tábor. Příprava slavnostního ohně, vyhlášení nejlepší houbařské rodiny a společný večer u ohně byl tu. Nejlepšími houbaři byla rodina Barbuchů!
A tak jsme společně strávili poslední večer u ohně, u kterého nesměla chybět kytara a ani ohlédnutí za tím, co jsme společně prožili v kouzelném městečku!
Doufáme, že se tady v Mařenicích opět sejdeme, i když už ne jako houbaři. :)

Více fotografií >ZDE<